Jak vybrat dobrý televizor? Technologie se během pár let změnila k nepoznání a v prodejnách a na internetu nalezneme nepřeberné množství plochých LCD a plazmových obrazovek. K tomu se ještě rozběhla digitalizace pozemního vysílání. Čert aby se v těch všech novinkách vyznal! Ve velkém testu plochých televizorů naleznete nejen radu, které jsou kvalitní a kterým se raději vyhnout, ale také informace, jak se při nákupu nenechat zlákat na všelijaká reklamní tvrzení výrobců, která o skutečné kvalitě jejich výrobků příliš nevypovídají.

Co všechno potřebujete vědět, když se rozhodujete pro nákup nového televizoru? Nemusíte být technicky vůbec zdatní, stačí na to jít selským rozumem. Na televizi se budete dívat, chcete tedy, aby měla kvalitní obraz. Budete ji i poslouchat, měla by mít i kvalitní zvuk. A budete ji používat pro příjem televizního signálu – a tady se nutně musíme zastavit. Jak přijímáte televizní signál? Sledujete veřejné pozemní vysílání šířené vzduchem? Pokud ano, pak potřebujete, aby televizor byl vybaven analogovým (tím jsou vybaveny všechny) nebo digitálním tunerem. Ty umožní příjem buď analogového nebo digitálního signálu a jeho naladění přímo v televizoru. Pokud si pořídíte televizor vybavený digitálním tunerem, nebudete potřebovat set-top box, tedy onu krabičku, která „straší“ vedle televizoru, vyžaduje další dálkové ovládání a hlavně spotřebovává elektrickou energii (a některé set-top boxy mohou být pěkní bumbrlíčci). Měli byste kupovat televizory vybavené jak analogovým, tak digitálním tunerem, prvním proto, abyste mohli přijímat analogový signál, druhým proto, abyste mohli přijímat digitální signál, až bude ten analogový vypnut.
Dále potřebujete vědět, jaká zařízení budete ke svému televizoru připojovat (video, DVD přehrávač/re-kordér, domácí kino, počítač, fotoaparát apod.). Televizor musí mít dostatečný počet příslušných konektorů, abyste mohli bez problémů všechna zařízení připojit.

V neposlední řadě pak musíte vědět, zda přístroj budete umět bez problémů obsluhovat. Tedy zda má přehledné a jasné menu, pohodlné dálkové ovládání a nakolik umožňuje využívat pokročilejších funkcí (jako je například připojení videokamery).
Spotřeba energie je posledním bodem, který ovšem neustále nabývá na významu. Pokud se domníváte, že nákupem LCD televizoru uspoříte oproti klasické obrazovce, mýlíte se. Spotřeba plochých panelů je zcela srovnatelná se spotřebou klasických obrazovek stejné velikosti, o plazmové technologii ani nemluvě. Ta, aniž by oproti dnešním LCD televizorům přinášela viditelnou výhodu, spotřebuje v průměru ještě o třicet procent více energie než LCD technologie.
To je celkem všechno, co potřebujete vědět, abyste si dokázali vybrat dobrý televizor.

Co se ovšem dozvíte, když přijdete do obchodu nebo zabrousíte na stránky některého e-shopu? Že byste při nákupu měli sledovat, zda je televizor HD ready nebo full HD, 1080p, že by měl mít co největší kontrastní poměr, 100 Hz technologii, ambilight a spoustu jiných technologických „vymožeností“, o nichž laik mnoho neví. Množství nálepek na každém LCD a plazmovém panelu pak má zřejmě nakupujícího přesvědčit, že čím je přístroj naditější technologickými inovacemi, tím je lepší.
Chtělo by se tomu věřit, ale je to (jako ostatně i v jiných případech) trik. Marketingový trik, kterým se výrobci snaží nalákat zákazníky právě na svůj produkt. Zmíněné údaje o vybavení a technických parametrech jsou pak pro běžné použití buď k ničemu a nebo jsou více či méně zavádějící. 

Velikost o kvalitě nevypovídá

Stejně jako v předchozích testech, ani v tomto jsme nenalezli žádný přístroj, který by svou kvalitou byl zvláště vynikající. Nejmenší přístroje, které jsme zhodnotili jako „dobré“ jsou v kategorii s úhlopříčkou 81 centimetrů (32 palců). Nejmenší „dobrý“ televizor z našeho výběru tak lze pořídit za cenu kolem osmnácti tisíc v cenách listopadu 2008. Ceny televizorů se ovšem rychle mění a nové modely na trhu zpravidla cenu starších modelů výrazně snižují. Jak ovšem vyplývá z naší tabulky, nové modely rozhodně nezaručují vyšší kvalitu a tak se zpravidla vyplatí počkat si a nekupovat „horké novinky“.

Jak rozlišit vysoké rozlišení?

Vysoké rozlišení je vůbec nejlepší reklamní tahák poslední doby. Začalo to televizory označovanými jako HD ready a dnes jsou již k dostání televizory honosící se nálepkou full HD.
Co ty zkratky znamenají a jak jsou užitečné pro běžné použití?
Televizory, které umí přijímat signál ve vysokém rozlišení, musí mít širokoúhlý formát (16:9) a pro splnění kritérií HD ready musí mít rozlišení alespoň 720 horizontálních řádků, pro full HD pak 1080 řádků (pro srovnání, běžný televizní PAL signál má 576 viditelných řádků). Navíc jsou pro ně stanovena další technická kritéria, jako je digitální vstup (HDMI zdířka).
Tolik teorie, praxe je ovšem poněkud jiná. Za prvé, filmového a televizního materiálu ve vysokém rozlišení je málo. Veřejné pozemní vysílání ve vysokém rozlišení nevysílá (a to ani jeho digitální forma) a materiálů natočených na Blu-ray discích ve vysokém rozlišení je jako šafránu. Několik kabelových a satelitních televizí sice už ve vysokém rozlišení začalo vysílat, ale to samo o sobě neznamená, že nabízí lepší kvalitu. Filmy, které nebyly ve vysokém rozlišení natočeny, se musí „přepočítat“ na vyšší rozlišení a je jasné, že jako jednu porci jídla nelze rozdělit na čtyři stejně velké, kvalita takového filmu nemůže být lepší než kvalita původní.

HD je jako MP3

HD neboli vysoké rozlišení označuje technologii, nikoliv kvalitu. Film ve vysokém rozlišení může být velice kvalitní, ale také velice špatný, tak jako písnička v MP3 formátu může mít perfektní zvuk, ale také úplně strašný.
Označení televizorů jako HD ready nebo full HD vypovídá především o jejich rozlišení. Důležitější než počet bodů na obrazovce je ovšem to, co se skrývá za tím, tedy technika, která dokáže digitální obraz zpracovat. Tyto technologie jsou velice náročné na výkon. Snadno se pak může stát, že obraz ve vysokém rozlišení (pokud budete mít štěstí a budete sledovat skutečný, nikoliv přepočítaný HD obraz) se bude „sekat“, při pohybech se na něm budou objevovat digitální čtverečky a vy budete marně vzpomínat na svůj starý televizor s „nízkým rozlišením“.
Navíc, vysoké rozlišení plně oceníte pouze, pokud máte obrazovku o úhlopříčce 42 palců (107 cm) a více, u menších obrazovek (což je většina v ČR prodaných) vysoké rozlišení od kvalitního signálu v běžném rozlišení beztak nerozeznáte.
Podtrženo a sečteno, to že je televizor HD ready nebo full HD nevypovídá nic o tom, jak je kvalitní. Technologie vysokého rozlišení potřebuje kvalitní signál ve vysokém rozlišení, při sledování běžného filmu či televizního vysílání nepřináší žádnou výhodu. 

Falešný kontrastní poměr

Kontrastní poměr je další věcí, kterou se vás výrobci budou snažit zmást. Zjednodušeně řečeno, kontrastní poměr vypovídá o tom, jak je bílá bílá a černá černá. Čím větší kontrastní poměr, tím kvalitnější obraz.
Tak jednoduché to bohužel není. Předně záleží na tom, jak je kontrastní poměr měřen. A údaje naměřené výrobci většinou nejsou z reálného světa. Výrobci totiž přizpůsobují metodologii tak, aby dosažené výsledky byly co nejvyšší (např. měří kontrast na černé a bílé obrazovce, zatímco při našich měřeních se používá jeden obraz s černou i bílou zároveň). Námi naměřené hodnoty zdaleka nedosahují hodnot uváděných výrobci.
Výsledek? Kontrastní poměr uváděný výrobci televizorů je zcela nicneříkající, tvrzení, že čím vyšší kontrastní poměr, tím kvalitnější obraz není pravdivé; podle tohoto kritéria se při výběru televizoru taktéž řídit nelze.

Zorný úhel a ostatní „vychytávky“

Se zorným úhlem je to podobné jako s kontrastním poměrem. Přání je zpravidla otcem myšlenky. I zde si výrobci prohlašují co chtějí.
Zorný úhel je úhel, z něhož lze obraz sledovat, aniž by došlo k výrazné ztrátě kontrastu či barev. Obecně je pravda, že plazmové obrazovky mají širší zorný úhel, což je ovšem někdy vykompenzováno zrcadlícím povrchem obrazovky (to ovšem platí i pro LCD televizory). Mezi jednotlivými modely, zejména u LCD televizorů, jsou však velké rozdíly. Nicméně platí, že zorný úhel udávaný výrobci taktéž není dobrým vodítkem pro výběr.
Ambilight technologie označuje zadní podsvícení televizoru. Tato technologie má dodávat obrazu živost a „vtáhnout“ diváka do děje. Názory na ni se značně liší, zatímco někteří diváci hovoří o skutečném efektu, jiní nepozorují žádné výrazné zlepšení svých prožitků. Ambilight je spíše jakousi třešničkou na dortu a záleží na subjektivním posouzení, zda se vám takto vybavený přístroj zalíbí. Každopádně „vypadá to hezky a dobře se to prodává“.
100 Hz technologie je opět určená pro promítání scén ve vysokém rozlišení. Umí zvýšit výkon systému televizoru tak, že předchází tvorbě digitálních „čtverečků“ u scén, jako je například pomalé švenkování kamerou; ty jsou pak plynulejší. Tato technologie však může způsobovat problémy u scén s množstvím pohybu, počítač televizoru pak prostě „nestíhá“.  

LCD versus klasické obrazovky

Když pomineme dosud poměrně minoritní sledování záznamů natočených ve vysokém rozlišení, není mezi poslední generací klasických televizorů a kvalitou dnešních LCD či plazmových televizorů výrazný rozdíl. Digitální televizní signál, a to i když je přenášen digitálně přes HDMI rozhraní, má srovnatelnou kvalitu s kvalitním analogovým signálem přenášeným přes scart kabel (a to i v případě PAL signálu „přepočítaného“ na vysoké rozlišení). Fotografie jsou vždy zobrazeny také maximálně v PAL kvalitě. Spotřeba elektrické energie je srovnatelná (pozor na funkce jako je quick start – sice zrychlují start televize, ale zvyšují spotřebu energie v režimu stand-by.). Rychlost přepínání je u dnešních televizorů dokonce nižší, kvůli velkým nárokům daných obrovským rozlišením digitálního obrazu. Pokud přijímáte horší televizní signál, může být výsledná kvalita obrazu na LCD či plazmové obrazovce dokonce horší než na klasickém televizoru.
Pokud doma máte klasický televizor a jste s ním spokojeni, neplánujete nákup Blu-ray přehrávače či jiného zdroje signálu s vysokým rozlišením, nemusíte se obávat, že byste bez plochého LCD nebo plazmového televizoru byli o něco výrazně ochuzeni.