Donedávna platil známý fakt o kvalitě kompaktních digitálních fotoaparátů – s vyšším rozlišením klesá kvalita fotografií. Podle výsledků poslední generace se ovšem zdá, že výrobci se polepšili. Konečně se na trhu objevily kompakty s rozlišením 10 megapixelů, které dokážou vyrobit kvalitní snímky bez zbytečného šumu nebo výrazné ztráty ostrosti.  

Fotoaparáty, které mají stále vyšší rozlišení a zároveň menší rozměry CCD snímačů, nemohou pořídit lepší fotografie. Vyšší počet obrazových bodů (pixelů) na stejné nebo menší ploše má za následek větší obrazový šum (zrnění na fotografiích). Aby jej výrobci potlačili, začali fotoaparáty vybavovat softwarem, který má fotografie upravovat. Cenou za tyto úpravy byla ovšem často ztráta ostrosti. Tolik jen ve stručnosti, s čím jsme se potýkali v minulém roce.
A letos? Podle prvních výsledků poslední generace kompaktních fotoaparátů se zdá, že se začíná blýskat na lepší časy. Z 36 jednoduchých kompaktů (těch, které mají omezené možnosti manuálního nastavení expozice) je hned sedm dobrých a šest modelů, které jsou těsně za hranicí, tedy dobré s přimhouřením jednoho oka. Mezi pokročilými kompakty (s možnostmi ručního nastavení expozice) jsou dobré všechny testované. Tentokrát je tedy z čeho vybírat a doufejme, že tento trend se bude jen zlepšovat. Nové výsledky budeme v průběhu roku postupně přinášet na našich webových stránkách. Pokud chcete mít čerstvé výsledky včas, přihlaste se na www.dtest.czk odběru novinek a aktuální informace vám přijde do vaší e-mailové schránky.

Mobil s fotoaparátem nebo malý kompakt?

Jsou vesměs velmi ploché, velmi jednoduché, nemají hledáček (pouze velký displej), mají jen velmi omezené možnosti ručního nastavení, vše funguje automaticky. Ideální přístroje pro ty, kdo chtějí malý a jednoduchý fotoaparát vždy připravený zachytit okamžiky, jež si později chtějí připomenout. Mobilní telefon s fotoaparátem má sice dnes po ruce prakticky každý, ale kvalita snímků i těch nejlepších mobilních telefonů se jen přibližuje kvalitě snímků nejhorších kompaktů. I ty nejhorší fotoaparáty mají na rozdíl od většiny mobilů optický zoom, lepší ostření a zpracování obrazu a zpravidla jsou i rychlejší. Dobrý jednoduchý kompakt přitom nenáročnému uživateli bohatě postačí i na krásné snímky z dovolené. A dobré přístroje jsou i mezi těmi jednoduchými.
Hodnocení výkonů jednoduchých kompaktů se vztahuje k automatickému nastavení při použití automatického programu. Ten většina lidí používá nejčastěji, bez ohledu na množství různých expozičních přednastavení (režimů), které přístroje nabízí. S jejich použitím lze v konkrétních situacích obraz někdy (zdaleka ne vždy) vylepšit. Množství programů tak slouží spíše jako vějička, která má přilákat potenciální kupce, v praxi zůstává jednoduchý automat jednoduchým automatem pro ty, kdo chtějí jen mačkat spoušť a o nic víc se nestarat. Ti náročnější raději sáhnou po pokročilejším kompaktu umožňujícím ruční nastavení expozice nebo rovnou po zrcadlovce.

Kolik snímků se vejde na kartu?

Otázka po počtu snímků se zdá být v době digitálních médií ne příliš podstatná. Na paměťovou kartu o velikosti několika gigabytů se vejdou řádově stovky snímků v té nejvyšší kvalitě. Jenže s digitálním foto-aparátem dokážete stovky snímků „nasekat“ dřív, než se nadějete. Pokud budete fotit při nejvyšším rozlišení, což je zbytečné, protože
fotografie budete stejně později pravděpodobně zmenšovat, může se kapacita paměti výrazně snížit. A pokud si na dovolenou neberete notebook a máte jen jednu paměťovou kartu, může se stát, že nebude stačit. A paměťové karty jsou poměrně drahé…
Navíc, každá fotografie ve stejném rozlišení nemusí být stejně velká. Pro přehlednost jsme do tabulky zařadili „Počet snímků“, které se při použití maximálního rozlišení vejdou na paměťovou kartu o velikosti 2 GB. Ze srovnání je zřejmé, že i při stejném rozlišení se počty snímků mohou výrazně lišit.
Při výběru fotoaparátu věnujte pozornost také typu používané paměťové karty. Většina přístrojů podporuje nejběžnější karty typu SD a SDHC, přístroje Sony ovšem pracují pouze s kartou MemoryStick (MS), Olympus používá xD karty apod. Podívejte se do šuplíku, zda některou z těchto karet již nevlastníte, můžete tak ušetřit třeba i pár set korun. Karta by se před použitím ve fotoaparátu měla zformátovat (smazat pomocí počítače).

Zrcadlovka bez zrcadla

Panasonic Lumix G1 se na trhu objevil na podzim 2008. Jedná se o první přístroj nastupující generace fotoaparátů používajících takzvaný Micro-Four-Thirds (Micro 4/3) systém. Výjimečnost spočívá v tom, že používá CCD snímač a elektronický displej i hledáček (tak jako kompaktní fotoaparáty) a zároveň nabízí možnost výměny objektivů (což byla dosud výsada digitálních a klasických zrcadlovek).
To, co mu chybí, je soustava zrcadel, která přenáší snímaný obraz do hledáčku zrcadlovky. Nahradil ji digitální hledáček s vysokým rozlišením, který umožňuje vidět snímaný objekt přesně tak, jak jej „vidí“ objektiv.
Dalším rozdílem oproti klasickým zrcadlovkám jsou malé rozměry přístroje (13,5 x 8,5 x 7,5 cm bez objektivu) a hmotnost 635 g (s objektivem a bateriemi). Stejně jako zrcadlovky nedokáže Panasonic G1 zaznamenávat video, je tedy primárně určen pro náročnější fotografy.
Fotoaparát je standardně dodáván s objektivem Lumix 14–45 mm (f = 3,5–5,6), případně s objektivem Lumix 45–200 mm (f = 4,0–5,6). Oba objektivy jsou vybaveny mechanickým stabilizátorem obrazu.
Pomocí adaptéru (Leica-M, 4/3) lze ovšem na fotoaparát namontovat téměř libovolný objektiv. Displej přístroje je výklopný a umožňuje tak fotografování v mnoha různých polohách.
Cena Panasonicu G1 se pohybuje okolo 22 000 Kč. V našem testu získal celkové hodnocení »dobře« (2,0). Vyrovná se ostatním testovaným zrcadlovkám, i když je to tak trochu kompakt. Detailní výsledky testu tohoto přístroje ve srovnání s ostatními zrcadlovkami naleznete po přihlášení na www.dtest.cz.

Řešení pro náročnější

Do velké tabulky jsme záměrně zařadili pouze zmíněné jednoduché kompaktní fotoaparáty. I když se jejich ceny pohybují od zhruba dvou do devíti tisíc korun, jedná se o přístroje určené převážně pro fotografování v automatickém režimu. Kromě automatického nastavení a množství přednastavených režimů toho o moc víc neumí. Samozřejmě mají i běžné vybavení, jako je samospoušť a dnes populární detekce úsměvu (více viz rámeček).
Očekáváte-li od fotoaparátu více, budete muset sáhnout hlouběji do kapsy. Nejlevnější kompakt, který nabízí i možnosti ručního nastavení expozice, sice stojí mírně přes tři tisíce korun, za většinu těchto přístrojů ovšem vydáte minimálně dvakrát tolik. Cena se samozřejmě liší podle rozlišení, množství funkcí, parametrů objektivů apod.
Všechny nové modely pokročilejších kompaktů, které jsme testovali – až na jeden – získaly známku »dobře«, je tedy vidět, že nová generace přístrojů se vyvedla. Protože víme, že náročnější fotograf si chce vybírat podle detailnějších kritérií, než můžeme přinést v tištěné podobě, připravili jsme pro všechny nadšence do fotografování podrobné výsledky testu pokročilejších kompaktů na našich webových stránkách. Pro ty nejnáročnější je pak připraven test zrcadlovek.
Test je přístupný všem předplatitelům, kteří mají zaplacené roční předplatné ve výši 588 korun. Při nákupu dražšího fotoaparátu se tato investice rozhodně vyplatí.

Úsměv prosím

Funkce detekce úsměvu je jednou z novinek, na něž se snaží výrobci nalákat nové zákazníky. Posuďte sami, stačí vykouzlit na rtech známé „sýr“, fotoaparát to pozná a sám hbitě vyfotí krásný úsměv. Jak jistě tušíte, skutečnost není tak dokonalá, jak se ji snaží reklama vykouzlit.
Je ovšem nutné uznat, že tato „hračka“ v zásadě funguje. Detekce úsměvu funguje namísto klasické samospouště s nastavitelnou časovou předvolbou. Fotoaparát je nastaven tak, aby v obličeji poznal několik typických bodů (oči, nos a linie úst). Jakmile se zaměřená osoba začne usmívat, fotoaparát „zmáčkne“ spoušť.
Při zkouškách se ukázalo, že systém funguje, ale ne zcela spolehlivě. Některé fotoaparáty jsou „vybíravé“ a lehký úsměv za úsměv nepovažují a spoušť nesepnou. Někdy je třeba vydržet usmívat se několik vteřin.
Jindy fotoaparát úsměvu odolával a spoušť zmáčkl v okamžiku, kdy fotografovaná osoba pootočila hlavu na stranu. Také se osvědčilo před fotografováním nechat fotoaparát „načíst“ linie obličeje bez úsměvu, aby lépe poznal, kdy se fotografovaný začne usmívat.
Závěr tedy zní: funkce detekce úsměvu v zásadě funguje. Někdy je třeba usmívat se více, než by bylo záhodno, jindy fotoaparát reaguje příliš brzy nebo příliš pozdě. Spolehlivost a předvídatelnost této funkce není taková, aby se na ni dalo spolehnout. Představuje spíše možnost, která nenahrazuje spolehlivé fotografování pomocí časové samospouště.